DAR UMÍRÁNÍ

Se svým tátou jsem strávila 1. čtyři roky mého a poslední 2 roky jeho života.

Naše setkání po 35-ti letech bylo nádherné.

Vím, že takové bylo také proto, kolik vědomé práce jsem v mezičase našemu vztahu a všem okolnostem věnovala. Odpuštění opuštění bylo přirozeným vyústěním.
Ty dva roky jsem plula na vlně lásky mezi otcem a dcerou.
Poznávala jsem nově sama sebe. Táta podpořil mou lásku ke mě samé.
Zažila jsem s tátou jedny vánoce, narozeniny a jednu mini dovolenou. Tam mi tenkrát řekl, že jeho nemoc se v plné síle vrátila. Najednou jsem pochopila, že smrt není až tam někdě v dáli, ale je že tady. Stáli jsme v Kroměřížské zahradě, za mnou se vinuly růže a před náma mostík. Plakala jsem. Táta přešel most a otočil se ke mě. Rozevřel náruč.
Z mého nitra v slzách vybublalo:

Existuje svět živých a svět mrtvých. Mostem mezi nimi je láska.

Trvalo to ještě rok. Nevěděla jsem jak až moc může zeslábnou tělo. A jak moc může zůstat duch silný.

Byla to pohnutá niterná doba. Jednu neděli na svátek matek, jsme se s mužem dozvěděli, že k nám přišlo miminko. Za pár týdnů později také v něděli jsme zjistili, že přišlo jen na krátkou návštěvu. Ten den jsem měla odvézt tátu domů z nemocnice. Plakal se mnou.

Kamarádka nás s mužem pozvala k nim do Řecka. Věděla jsem, že až budu stát u moře, že už to bude dobré.
Můj muž mě požádal před pár dny o ruku. Svatbu v Řecku jsme na vlně plynutí zařídili za dva a půl dne.

Nekonečné moře mnoho odplaví a niternost zůstává. V neděli v Řecku jsme na mořském útesu jsme měli něžnou svatbu. Za týden opět v neděli v Čechách na louce s krásným výhledem do hor máme druhou svatbu s širší rodinou.

Odjíždíme na svatební cestu k dalšímu moři, kde nás při příjezdu na nebi vítá majestátný nádherný anděl. Žasnu, že ho nikdo mimo nás nevidí.

Tam ke mě přichází zpráva, že se tátův stav výrazně zhoršil. Modlím se v duchu, jestli je to v souladu s ním, aby na mě počkal.

Vrátili jsme se. Ocitám se poprvé na místě, kde jsou lidé na konci této své cesty. Je to příjemné útulně zařízené místo s krásnou zahradou a obrovským stromem uprostřed. Mohlo by to klidně být místo na dovolenou.

Lidé, kteří zde pracují jsou mimořádní. Mají své lidské příběhy a kontakt se smrtí jim dává přesah, není v nich odpor, ale smíření. Tepou lidskostí.

S obavami přicházím k lůžku táty. Čtyři týdny jsme se neviděli. Stalo se mnoho věcí. Odešlo dítě, vdala jsem se a loučí se táta. Vše je až na dřeň.

Beru ho za ruku a ptám se:

"Víš, kdo jsem?"

Odpovídá úsměvem.

Říkám mu: "Vdala jsem se."

Usmívá se a šeptá, že ví.

Sedím u něj, chvíli mluví, chvíli spí, chvíli vnímá, chvíli je vzdálený. 

Když se probere, říká, že v čase, kdy jsem byla na dovolené, umřel. Nemá sílu povědět mi podrobnosti. Vím o čem mluví. Tak jako před porodem mívá žena poslíčky, které ji pozvolně připravují na porod, tak před smrtí se často poodhrne závoj a člověk nahlédne za oponu, setká se s průvodci nebo blízkými, kteří odešli před ním. Pozvolně je tak umírající připravován na smrt. Vím to z mnoha zážitků a taky mi kdysi o tom vyprávěla moje umírající babička.

Pozdě večer odjíždím domů. Táta mi na rozloučenou šeptá: "Buď šťastná, buď šťastná, buď šťastná."
Je to jak zaříkávání.

Druhý den ráno má táta více sil. Dávají mi pro něj jídlo - náruč jogurtů, termixů a pacholíků. Ať si vybere.
Když to uvídí, říká, ale nebudeš mě do toho nutit! Odkládám vše. Jíme, abychom žili (teda snad) a on odchází. Masíruju mu nohy. Povídáme si nebo jen tak jsme.

Má v sobě ještě tolik šarmu, že vysmekne mladé krásné sestřičce poklonu a ta se zapíří. Užívá si to až do konce.

Večer se domlouváme, že příští noc budu u něj spát. 

Říká mi: "Ale já se někdy poseru."Odpovídám: "Já se z toho neposeru."

Ráno mě budí telefon. Hospic. Přijeďte hned. Je čas. Jeďte prosím opatrně. Přijíždím. Děkuji všem zaměstnancům za jejich lidskost a péči. Umírající člověk a voní čistotou. Jakékoliv jeho bolesti hned tlumí. Říkají mu pane inženýre. Nejde o titul, ale o úctu. Neumím si představit, že jiným mužům v jiných zařízení říkají díky zchátralému tělu dědo. Je to velká úleva, že se nemusím starat o tátovo tělo a že s ním můžu jen být.

Přichází místní kněz. Ani táta ani já nevyznáváme žádné náboženství. Přesto je to ulevující a příjemné.
Sedím hodiny u něj.
V duchu mu zpívám. Volám anděly, ať ho obstoupí a pomohou mu lehce přejít. Modlím se za to, ať přejde do nejláskyplnějších sfér.

Cítím tolik lásky, že mě až euforizuje. Říkám si, jestli je to vůbec normální, vždyť ostatní pláčou a volají umírající zpět. Ocitáme se s tátou v prostoru lehkosti, neobyčejné intenzity lásky, klidu...

Přichází lékařka - laskavá dáma ve vyšším věku. Celý život pracovala na dětské onkologii v Americe. Podle mě nejtěžší lidský obor. Poslouchá tátovo srdce. Přiznám se, že mi uníká smysl tohoto aktu. Bere tátu za ruku a ptá se, jestli ví, že jsem s ním. Táta se pod zavřenými víčky usměje, bere mou ruku do své a políbí ji. Lékařka s náma chvilinku pobude. Vnímá tu atmosféru, která je kolem nás a říká: "Bože to je tak krásné, že jsem něco tak krásného snad nikdy nezažila."

Láska nekonečná láska je přítomná tátovu odchodu. Široký prostor naplněný milostí. Otevírá se nebe.
Na klíně se mi objevuje bílé peříčko, vím, co to znamená. Andělé jsou s námi.