Přicházejí za mnou lidé, který žijí svůj život a přitom "to stále není ono", "něco mě brzdí", "nevím, jaké je mé poslání", "schází mi naplnění", "chybí mi ocenění a přijetí", "vím, že jsem silný/á, ale bojím se to projevit" ...

Vy-chovat dítě znamená dítě chovat v milované náručí podle jeho potřeby. Chované dítě v sobě nese hluboký otisk plného nepodmíněného přijetí a nasycení. A z toho tvoří svůj život a vztahy.

Malé dítě ví přesně, co chce a umí to dát najevo. Vyjadřuje svobodně jakékoliv emoce. Svobodně tvoří, vyjadřáje se a raduje. Je přirozeně propojené. Nemá zkušenosti, ale má pud sebezáchovy a instinkty. A zcela přirozeně následuje a napodobuje dospělé. Nastavuje zrcadlo.

Vychovat dítě v naší západní kultuře neznamená dítě chovat v náručí do sytosti, ale znamená vstupovat do flow (proudu přirozenosti, bezprostřednosti a živosti) dítěte.

Je to jako by vám někdo skákal do řeči. Chcete něco druhému třeba s radostí a vášní říct a on vám skočí do řeči. Poprvé navážete. Když to udělá podruhé, vnímáte jak je to nepříjemné, neuctivé, ale pokud vám na sdělení hodně záleží, pokračujete. Možná s menším nadšením. Skočí-li vám do řečí ještě, už se vám ani svou řeč dokončit nechce nebo zapomenete, co jste to vlastně chtěli říct.

My tomu říkáme u-směr-ňování dítěte. Tím se děti odcloňují od svého směřování, vnitřního proudu, ztrácejí sebe a učí se hledat "sebe" přijetí v očích druhých.

Důvěra v jeho pud sebezáchovy, instinkty je často nahrazena strachem o něj.

Výchova v našich krajích znamená nedůvěru v sociální chování dítěte. Kdybychom "to" dětem nevštípili, ony by to nevěděly.
Přehlížíme, že děti nás napodobují?

Dospělí poukazují na všudypřítomné otázky malých "A proč?" a jejich touhu dělat vše s dospělými (dělají při tom nepořádek a zrdžují) a tuto přirozenost později nahrazují nucením do učení ... 

Bereme jim jejich vnitřní přirozenou vrozenou motivaci a nahrazujeme vnější, kterou "podpoříme" sérií odměn a trestů.
Důvěru v ně, nahrazujeme strachem o ně. A to je oslabuje. Je to vyčerpávající pro dospělé i pro děti.

Vychovaný dospělý, který má od dětství narušené vlastní hranice - v knihách čte, že musí vymezovat hranice dítěti. To je regulerní manipulace. Děláte plot kolem druhých, aby nevstupovali na váš pozemek nebo ohradíte ten svůj?

A vychovaný dospělý potom nedokáží říct: potřebuji, toužím. A také neumí říct NE. Protože je s tím spojená zranitelnost - obava z odmítnutí.

Děti autenticky projevují, co cítí a vychovaní dospělí jim vymlouvají, někdy se jim dokonce vysmívají či vysvětlují, co by měly cítit.

Můžeme se pak divit, že nevíme, co chceme, kam směřujeme, jaký to má smysl. Když nás výchova odclonila od našeho pramene?

Vychované děti v těle dospělých mají vybrané chování a velkou míru sebekontroly.

Podávají bezvadné o dokonalost se snažící výkony.

Umí parádně potlačit sebe sama.

Mínění druhých (pšt potichu) u nich hraje prim.

Jsou vyprahlí, bojí se ukázat svou slabost, zranitelnost, ztracení v nenaplněných vztazích nebo práci beze smyslu a hlubokého uspokojení.

Otevřenost a zvednuté hledí nahrazují uzavřeností a podmíněnými i na ovládání založenými vztahy.

Hledají potvrzení sebe sama v očích druhých.

A diví se, že nedostávají, co bytostně potřebují.

Vyjádřit sebe sama, svou jedinečnost je za takových okolností umění.

Potřebujeme zpracovat svoje strachy a propustit je.

Uzravit zranění zaťatá do naší autentičnosti.

Obnovit důvěru v život a vnitřní moudrost.

Odebrat pozornost od hodnocení druhých a přenést ji do svého nitra.

Pěčovat láskyplnou pozorností o své nitro a své tělo.

Vzít si zpět svou sílu, sebeurčení a lásku.

A podělit se o ně s ostatními.

Někteří rodiče říkají, že děti jsou jejich největší učitelé. Učí je bezprostřednosti, radosti, nadšení, elánu, tvoření, hravosti, důvěře, svobodnému vyjádření jakýchkoliv emocí, potřeb ...

Nádherné chvíle, kdy malé dítě vítá rodiče úprkem do jejich náruče a volá mámííííí, tatíííííí. To je flow.

Tato živost v jakékoliv dinamice od extáze po hluboké všeprostupující ticho je přirozená esenciální kvalita každého z nás.

Jen ji znovu pustit na svobodu.

Být nevychovaný neznamená být asociální, sobecký, nekompatibilní s ostatními lidmi a přirodou ...

Znamená to nehledat povrzení sebe sama v očích druhých, ale naslouchat sobě a následovat v každý okamžik svou nejvyšší pravdu. Být věrný - sobě.Uvědomovat si vlastní vnitřní procesy, umět pružně reagovat na vnější a vnitřní svět z místa své bytosné podstaty, z místa jádra a ne z místa vlastního zranění a bolesti.

Svou sílu si beru zpět